Anitku si vychováme

   Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Nechci dávat Anitce žádné nálepky. Možná to někomu pomáhá organizovat často složitý a chaotický život s miminkem. Mně to zezačátku taky trochu uklidňovalo. Jinak bych nepsala o „růstovém spurtu“. Teď už ale nemám tak silnou potřebu vše kolem Anit kategorizovat, zaškatulkovávat, diagnostikovat. Asi by se někomu mohlo zdát, že Anitka prochází obdobím „separační úzkosti“. My s Tomem to prostě bereme tak, že někdy (třeba po probuzení nebo když je unavená) je naše miminko trochu umazlený mamánek, který chce mít svého hlavního krmiče pořád na blízku. Jindy je ovšem odvážný Aňourek, který se neohroženě vydává na průzkum celého bytu.

Pomalu se blíží konec „období v náručí“ (slovy autorky Konceptu kontinua Jean Liedloffové). Cítím to. Stejně jako to někde v podvědomí tuší i naše dítě. Už teď často úplně nezávisle křižuje po všech čtyřech bytem a nás dospělých si nevšímá. Až začne chodit, ten úžasně zajímavý svět dceru uchvátí určitě ještě víc. Zatím je ale chování, nošení a mazlení pořád neméně významnou aktivitou jako lezení. Nosítko Ergo ani nestíhám vyprat.

A tak Anitu s radostí chováme a chováme. A čekáme, až bude čím dál víc vychovaná. Úplně vychovaná snad nebude nikdy (nebo až za hooodně dlouho), protože to už bychom ji nemohli dál vychovávat a to by byla velká škoda. Vychovávání je totiž jedna z těch věcí, kterých se zkrátka nemůžu nabažit. I když dá někdy zabrat. Hlavně mým svalům.

Větší dítě = větší svaly (a lepší postřeh)

S mateřstvím souvisí jedna neopominutelná změna. Nárůst svalové hmoty. U mě hlavně na zádech, což Tom kvitoval podezřelým komplimentem, že prý zezadu vypadám jako kulturistka (to je prý lepší než vypadat jako kulturista zepředu).

S mým návratem do práce (na jeden až dva týdny v měsíci) se dost snížil počet navštívených lekcí mé milované bikram jógy. O squashi s Tomem aspoň jednou týdně mluvíme (na jeho hraní ale většinou nedojde). V zásadě to ale nevadí, protože se zapotím u chování a dalších aktivit s Anýzkem.

Anitka navíc nedávno objevila gravitaci. Jako správná vědkyně si musí hypotézu o pohybu předmětů upuštěných z určité výšky mnohokrát ověřit, aby byl její soukromý výzkum validní. Zkouší nejen to, jestli skutečně VŠECHNO padá k zemi, ale také jaký zvuk padající předmět vydá (případně jestli po dopadu změní tvar či konzistenci). Bude nejspíš pečlivá po mamince, protože experimenty opakuje poctivě stále dokola, často i po dobu mnoha minut se stejným předmětem. Já si díky tomu procvičuji postřeh – chytat letící předmět (hračku, hrneček, jídlo) je teď mou silnou stránkou a zvažuji, že si ji přidám do životopisu.

Taky jsem se hodně zdokonalila v přebalování. U lezoucího miminka to totiž už není žádný čajíček jako dřív. Rychle jsem pochopila, že se budu muset přiučit nové přebalovací pozice. Kromě „v leže“ (kterou už podle Anit zvládám tak dobře, že není třeba ji víc trénovat) musím neskromně přiznat, že jsem celkem dobrá v přebalování „v leze“ (momentálně nejoblíbenější pozice). Obstojně zvládám nasadit plínu i v sedu, při kutálení sudů, za chůze (mojí, s Anit v náručí) nebo vkleče.

Náš každodenní (ne)pořádek

Když už jsem u toho přebalování, musím zmínit jednu nepříjemnou vlastnost našeho bytu. Má tendenci se zaneřádit. A to pořádně. Třeba použité plíny. Ty se zjevují na dost neobvyklých místech.

Koš na plíny máme nejen u přebalovacího pultu (který už téměř nepoužíváme), ale i u postele. „Počuranky“ navíc můžeme házet do dalších dvou košů – pod dřezem a v koupelně („pokakany“ ale patří jen do dvou prvně jmenovaných – u přebalováku a u postele). Přesto se mi pořád stává, že nepříjemně zapáchající balíčky nacházím třeba pod topením u jídelního stolu, popřípadě pod pohovkou nebo u pračky. Občas se tam válí i několik dní, o čemž svědčí vrstva prachu, která se na nich usazuje.

Povalující se plíny (a prach a hračky – ale to je asi normální, že to ani nemá cenu rozepisovat) nás s Tomem přestaly vzrušovat. Jednou za čas uklidíme a doufáme, že pořádek (byt najednou vypadá větší a vzdušnější, líp se dýchá a nám se rty samy formují do úsměvů, jak je nám príma) vydrží aspoň v řádu hodin (nikoliv minut nebo vteřin, což se ale taky může stát).

U jídelního stolu navíc funguje speciální barometr „zabordelenosti“ – množství zbytků jídla pod Anitčinou novou jídelní židličkou (obyčejnou plastovou). Proč píšu „novou“? Tu „starou“ (od Vánoc), mnohem dražší, vypolstrovanou, naklápěcí a polohovací jsme kvůli přílišné náchylnosti ke znečištění museli vyměnit. Díky množství dírek a různých záhybů byla takřka neudržitelná v čistotě. Tak tedy, až se vrstva kolem stolu stane nebezpečnou – to znamená, že se po ní dá uklouznout, přilepit se na ni nebo si odnést nějaký „dáreček“ na ponožce, případně příliš výrazně zapáchá – je čas gruntovat.

Situace má ale řešení. Už se s Tomem začínáme poohlížet po novém bydlení, protože tento nepořádek samozřejmě nemůžeme našemu bytu tolerovat věčně (navíc žijeme ve strachu z nečekané návštěvy, kterou bychom snad museli opít, aby si nepamatovala, co u nás viděla). Věříme, že ve větším prostoru se vše rozprostře a ztratí. Ještě to nějakou dobu potrvá, ale snad se zadaří a my se přestěhujeme vstříc pořádku a čistotě.

Nákupem nového oblečení by se dal pro změnu vyřešit další problém. Skvrny. Ty se staly součástí mého nového módního stylu. U domácího oblečení platí „barevné pravidlo“. Pokud je poznat původní barva daného kusu oděvu, ještě není dost špinavý (a tedy ani hoden vyprání). U věcí na ven je to horší. Naštěstí obvykle nechodím každý den ven se stejnými lidmi, takže výmluva typu „tahle skvrna tu ještě ráno nebyla“ mi vydrží minimálně tři dny.

Zastlaná pozitivita

Už několik čtenářů mých článků se na mě obrátilo s kritikou. Prý jsem „zastlaně pozitivní“ (neřekli „zastlaně“, ale vzhledem k tomu, že kvůli Anitce omezuji sprostá a vulgární slova, nebudu jimi špinit ani tento virtuální papír). Prý vše lakuji na růžovo. Moje články neodráží realitu rodičovství. Podle všeho jsem málo dramatická, málo kritická vůči Anitě, vůči sobě i vůči Tomovi. Vlastně nejsem vůbec kritická. A tím frustruji rodiče, kteří můj blog čtou. Taky si málo stěžuji. A to je špatně. Každý se musí z dětí hroutit. A basta.

Hledám tedy ve svém životě náznak dramatu. Něco, co by mě zařadilo mezi (podle mnohých) „normální“ – tedy hroutící – se rodiče. Napadá mě téma, která by mohlo splňovat kritéria vytyčená mými kritiky. (Byť jsem o tom chtěla původně psát pozitivně. Zastlaně pozitivně.) Spaní. Vzhledem k tomu, že se vážně vznáším na růžovém obláčku mateřství, který notně přifukuje můj báječný muž, buďte, prosím, shovívaví. Fakt se vynasnažím nebýt tak pozitivní.

Naše mimi spí jako v pravěku. Lehce. Přerušovaně

Každý večer zalehneme všichni tři kolem deváté. Náš loftový byt skvěle stmeluje rodinu, takže na nějaké koukání na televizi nebo jiné aktivity není pomyšlení. Anitka potřebuje oba rodiče v posteli. Tmu (Tom si aspoň občas čte na podsvícené čtečce). Ticho. A prso. Když je „lepší“ noc, tak dcera usne rychle (někdy se jí zadaří usnout jako první a předběhnout tak Toma, to ale málokdy). V noci se jen párkrát (kolikrát nevím, protože neprocitnu do úplně bdělého stavu) vzbudí, sama se obslouží a ráno kolem půl osmé všichni vesele a odpočatě vstáváme vstříc dalšímu dni.

Jindy – jako třeba po několik nocí v minulých dvou týdnech – je spaní (nebo spíš pokus o spaní) zkouška nervů. Nejprve Anit nemůže usnout a vždycky, když už to vypadá, že se zadařilo, postaví se náš milovaný kojenec na všechny čtyři a začne se smát, promlouvat nebo přelézat z jednoho rodiče na druhého.

Když konečně usne, obvykle se ani nestihnu zaradovat, protože vytuhnu uprostřed myšlenky „Vážně už spí?“. Jenže za tři hodiny slyším mrmlání, cítím šťouchání a vrtění. Samoobsluha z nějakého důvodu nefunguje, Anitka chce víc. Chce hladit. Občas zpívat. Někdy se o půlnoci postaví na čtyři, směje se a mluví cizí řečí kojenců. Se zavřenýma očima ji obvykle povalím na postel, přitáhnu k sobě, kojím. Vše se opakuje několikrát. Když malá usne, dlouho se ještě převaluji a v hlavě mi hrají písničky z kurzu znakování, které si s Anit dopoledne zpíváme. Hajduli dajduli pimpili pam.

Ráno unavenější večera

Vstáváme v šest. Prsa mám jak vyschlé citrony a jsem vlastně ráda, že už je noc za námi. Tom se probouzí s otázkou v očích (nevím, jak to dělá, ale naše noční hrátky ho nechávají spícím). Když jsem protivná a štěkám příkazy, ví, že noc nebyla zrovna ideální. Rychle plní mé nepříjemné požadavky a klidí se do práce. Kolem desáté mu volám, abych se omluvila za to ráno, že jsem byla fakt unavená.

Večer po takové noci na mě dolehne únava znovu, to už ale fázi „protivnosti“ nechávám někde daleko a rovnou přecházím do „opilecké únavy“. Stavu, kdy se všemu směji, komolím slova a všechno je vlastně fajn a oukej.

Neraďte mi, ať v noci nekojím. Nebo dokonce ať nespíme s malou v posteli. I přes těchto několik „slabších“ nocí to stojí za to. Navíc podle antropoložky Meredith Smallové (kniha Naše děti, naše světy – doporučuji!) je biologicky v pořádku, že kojenec spí jen lehce a několikrát za noc se vzbudí. Tvrdý a víc než šestihodinový spánek je v tomto věku vlastně patologie. S touto myšlenkou a jen velmi slabou závistí vůči všem rodičům těch „patologicky“ spících dětí se připravuji na každou další noc.

Další kritiky a připomínky…

Nevím, jestli je tento článek dost nepozitivní. Ale víc ze sebe nevymáčknu. Poděkujte za to Tomovi, který mě neskutečně podporuje a pomáhá s možným i nemožným. To on mé nervy obaluje měkkou a sladkou pěnou lásky, takže dokonce ani člověk mého temperamentu a mírně cholerické povahy si prostě nemůže stěžovat. To by byl hřích.

Svou vinu nesou i mí rodiče, kteří mě nikdy nenechali vyplakat, nosili mě a chovali, když jsem to potřebovala. Utěšovali. Podporovali. Nekritizovali. Nebili. Jejich milující (dnes by se snad řeklo trochu „přírodňácký“) přístup ze mě udělal optimistu. Je to vědecky dokázáno. A zase se odkážu na Meredith Smallovou a její knihu (no, zrovna jsem ji dočetla, tak jsem děsně chytrá). Takže další kritiky a připomínky ohledně „zastlané pozitivity“ prosím výhradně na Toma a moje rodiče. Díky. Já už jiná nebudu. A je mi takto fajn. Napište mi do diskuze.

P. S.: Málem bych zapomněla: To Očkování!

Tak už jen krátce na závěr. Minulý týden (dva dny před Anitiným dovršeným devátým měsícem) jsme Anitku nechali naočkovat první dávkou Pediacelu. Doktorce se viditelně ulevilo a radostně nám sdělila, že Áňa je její úplně první pacientka, kterou očkuje pentavakcínou. Po injekci se pediatrička tak rozveselila, že nám hned začala nabízet další vakcínu – proti hepatitidě A a B současně (jako by zapomněla na celý antiočkovací dialog předtím). Tak určitě… A Anitka? Naštěstí přežila bez pláče i jakýchkoliv dosud viditelných vedlejších účinků. Uf.

Tak zatial. Vaše V.