Anitka bude sestra

(Těhulka LIVE! Veronika) Vždycky jsme si přáli mít víc než jedno dítě. Já čtyři, Tom dvě. Kompromis je tři. Ale uvidíme. To ještě předbíhám. Když se narodila Anit, byla jsem v totální mateřské euforii. Ta ostatně stále trvá. Přála jsem si, aby rozestup mezi našimi dětmi byl dva až tři roky. Tom byl spíš pro tři až čtyři. A dokud jsem kojila, ani jsem otěhotnět nemohla.

Kojení není antikoncepce! Píšou to na plakátech v porodnicích i zadních stranách těhotenských průkazek. Ale u nás tak fungovalo. A tak jsme ochranu neřešili. Kdyby se zadařilo, samozřejmě bychom byli šťastní. Kojit jsem přestala měsíc a půl před Anitčinými druhými narozeninami a do pár týdnů mé tělo začalo fungovat jako před prvním těhotenstvím. Radovala jsem se, jak to má příroda pěkně zařízené. V nekojících týdnech jsem si užívala to, co jsem už téměř tři roky vynechávala. Víno, letní drink s Aperolem, co prý letos frčí. Pivko na zahrádce. Pořádně (a na několikrát) jsem oslavila Tomovy a Anitčiny narozeniny.

Na jedné hromadné oslavě Ániných narozenin se kromě osmi dvouročních batolat objevilo i čerstvé miminko. A najednou slyším od Toma, jak jsou mimča super a prý “pojďme si udělat další”. Já chtěla a moc, ale můj nekojící/netěhotný stav měl taky po čase něco do sebe. Nakonec jsme tomu nechali volný průběh. A léto už jsem si užila zase krásně oplodněná.

Naše historky

Myslím si, že to, jestli se při sexu chráníme nebo ne, je čistě naše věc. Těšení se i přípradná zklamání chci prožívat jen s Tomem. Ovšem řada lidí stejný pocit nemá a často jsou dvojice pod tlakem otázek a narážek. Proto si s Tomem – možná i trochu podvědomě – vždy vytvoříme nějakou pravděpodnou historku, abychom měli klid. U Anit jsme říkali, že chceme ještě dělat kariéru (já se zrovna dostala k novému pořadu, takže to znělo hodně věrohodně) a v žádném případě dítě neplánujeme. Přitom jsem nebrala čtyři měsíce antikoncepci a čtyřikrát se zklamáním zaznamenala periodu, než se mi Aňulka uhnízdila v břiše. Tentokrát jsme představili odvážnější příběh, který měl být trochu vtipný a genderově mírně provokativní: Tom už miminko chce, já ale bych ráda ještě pařila.

S tím jsem vyrukovala i na pravidelné prohlídce u mé nejlepší gynekoložky Evy (která byla u porodu Anit). V tu chvíli už jsem byla nejspíš pár dní těhotná. Vnitřní ultrazvuk ale nic neodhalil a já s těhotenstvím (i když rozhodně nebylo nemožnou variantou) nepočítala – přesvědčená, že nám to asi nějaký ten pátek potrvá.

Dvě zřetelné čárky

Na test čůrám v alkoholové chvilce prozření, pár dní po tom, co se můj cyklus opozdil (což jsem považovala za normální, vždyť teprve nedávno naskočil). Přítomní: Tom, Anit a moje máma, která nás zrovna přijela navštívit. Za pár minut je to jasné. Budeme mít mimi. Pocítím euforii a novou opilost – opilost štěstím. A taky drobný osten špatného svědomí kvůli tomu alkoholu. Tomovi se úplně rozzáří obličej. Je to přeci jen trochu jiné než u Anit. Mnohem míň obav, radost bez příměsi úzkosti z neznámého. Objímáme se a úsměvy nám málem roztrhají obličej. Máma nevěří, asi nejdřív trochu nechápe, co se tady vlastně stalo. Dokonce si chvíli myslí, že si děláme legraci. Pak ji ale přesvědčíme a raduje se s námi.

Historka vrací úder

Na naléhání Toma nakonec zajdu na gynekologii. A tak se s Evou vidím už podruhé ve stejném měsíci. Jenže další týden jsme měli jet na dovolenou, tak jsme chtěli zjistit, jestli je náš malý žloutkový váček tam, kde má. Gynekoložka Eva se mi směje a popichuje, že jsem přece chtěla ještě chvíli pařit. Taky se směju – naší historce, která mi teď vrací úder. Jenže už jsem těžce ztěhoněná. Cítím se jako královna ze Sáby a taky to své gynekoložce říkám. Dostanu první fotku našeho děťátka – černý bod uprostřed bílé množiny (jak by to jistě matematicky nazval Tom).

Prázdniny utekly rychle a své těhotenství jsem si psychicky totálně užívala. Přišlo v ten nejlepší čas, smála jsem se v duchu. A najednou tu bylo září. A první velké testy.

Sceening u Evy: báječné deja vu

Přijde mi jako pár týdnů, co jsem do stejné ordinace chodila s břichem, ve kterém spokojeně plavala Anit. A teď sedí dcera vedle mě na lehátku (občas se taky položí, protože chce být jako máma) a společně všichni koukáme na černobílou obrazovku, kde už se naprosto jasně vrtí malý člověk. Žádné flek a skvrny. Hlava, tělo, ruce a nohy. Prsty. S Anit se smějeme, jak miminko otevírá pusu. „Chcete vědět pohlaví?“ Ptá se Eva potutelně. Odpověď tuší, protože nás zná. Zvědaví nedočkavci. „Jo!“ Vykřikneme svorně s Tomem. „Jo!“ Se smíchem opakuje jako ozvěna Anit. „A máte nějaký odhad?“ „Anit ráno tvrdila, že bude mít brášku, takže říkáme kluk.“ smějeme se s Tomem. „I když teda holčičích jmen máme vymyšlených deset, klučičí ani jedno.“

Odpověď Evy nám udělala jasno. Už víme, co naše miminko bude. Jupí! Daleko důležitější ale je, že všechny testy dopadly dobře. A u mojí Evy jsem se zase cítila tak skvěle! Není nad to mít empatickou gynekoložku. Umí mě vyslechnout. Uklidnit. Podpořit. Už teď s ní probírám porod. Už teď se na něj těším. Moc!

Miminko je jak z divokých vajec. Celý ultrazvuk sebou mlelo, poskakovalo, protahovalo se. A já ty pohyby vnímám. Fakt. Už týden před screeningem jsem pocítila drobné chvění, jakoby mi v břiše praskaly bublinky. Vím, že je to moje dítě. Nejčastěji sebou mele, když si lehnu na záda. Nebo když pracuji na počítači (i když se ho snažím mít co nejdál od pupíku).

Taky mi roste břicho. Hodně. Mám ho jako s Anit na začátku šestého měsíce. Už mi vylezl pupík. Už dva týdny nedopnu kalhoty. Dokonce jsem vyzkoušela i těhotenské – no, jenže ty mi ještě padaly, takže šly zas do skříně.

Nácvik na miminko

A ještě jedna aktualita. Už týden každou noc pilně nacvičujeme na první měsíce ve čtyřech. Anitce totiž roste stolička. Tři dny teplot vystřídaly naprosto napuchlé dásně. Zub už je částečně prořezaný, ale prostřední část pořád překrývá pás dásně. Chudinka beruška. Nejí. Nechce si hrát. Dokonce poprvé oplakala můj odchod do práce. Stála jsem za dveřmi a s bušícím srdcem poslouchala. Ani ne za minutu (která mi ale připadala dlouhá jako půl hodiny) bylo po křiku. Chůva mi pak celý den průběžně psala sms, že Anit je úplně v pohodě. Ale stejně to byl strašný pocit.

Anitka jen polehává v posteli nebo na pohovce. Prsty si pořád rejdí v puse. Pofňukává. Několikrát jsme spolu přečetly všechny její knihy. V sobotu jsme to už nevydrželi. Na pohotovosti ale řekli, že na tohle nic není. Jen potírat šalvějí, heřmánkem a gely, které jsme nakoupily v lékárně. Homeopatka nám naordinovala bílé kuličky. A nezbývá než čekat.

Nejhorší jsou noci. Anit se vzbudí každé tři až čtyři hodiny. Chce mléko. Chce mi masírovat bradavku (což jsem ji nedávno vítězoslavně odnaučila). Chce mi ležet na těle. Občas mi dá ránu nohou do nadouvajícího se břicha. Miminko jí to vrací – ovšem zase to schytám já. Jenže tohle je “emergency”. Tak ji hladím a povídám pohádky. Bradavky už skoro necítím. A ráno vstávám jako mátoha. Tom je v tom samozřejmě taky – to na něj většnou vyjde vaření mléka. Takže pěkně nacvičujeme na novorozeňácké noci. A těšíme se, až se ta proklatá stolička doklube a dásně se zklidní. Snad to není stoličkový precedens a ostatní tři už vyrostou moudře v pokoji a tichu.

Příště napíšu, jak jsme miminko oznamovali světu. A taky jak jsem se cítila v prvním trimestru (který nebyl fyzicky zdaleka tak pohodový jako s Anit).

Zatial pa. Vaše V.