Fotografie z ateliéru rodinné fotografie Fotoprome.cz
Co je IN
Překvapil nás například návrat látkových plenek a jejich velká oblíbenost. Doteď si pamatuji, jak to u nás v koupelně smrdělo, když máma před praním namáčela plíny o osm let mladší sestry. Vždycky, když jsem přišla ze školy, tak žehlila. Pračka jela (v mých osmiletých očích) téměř nepřetržitě. A šňůry na prádlo byly pořád plné těch bílých bavlněných obdélníků, které se musely vždy po usušení ještě speciálně protřepat a povytahovat v ruce. Praní – žehlení – kočárkování. To byla mateřská na začátku 90. let.
Teď ty ženy, které se vrací (byť v modernějším provedení) k látkovým plenkám, obdivuji. A trochu se jim divím. A raději si ani dopodrobna nezjišťuji všechny výhody „látkování“. Vím totiž, že na to nemám. Už teď mi připadá, že pořád peru a žehlím. A nechci se okrádat těmito domácími pracemi o čas víc, než je nezbytné. Raději si pohraji a popovídám s Anitkou. Abych to Anitčinu zadečku trochu vynahradila, přestala jsem aspoň používat vlhčené, chemií napuštěné ubrousky. Buď ji umyju čistou vodou, nebo speciálním přírodním olejíčkem smíchaným s vodou a naneseným na suchý ubrousek.
A v souladu s heslem: „Spokojená matka – spokojené dítě“ jsem zavrhla i další zajímavou (a obdivuhodnou) metodu. Takzvanou „bezplenku“. Bezplenková komunikační metoda funguje. Viděla jsem to na vlastní oči na přednášce, a dokonce znám osobně dvě maminky, které ji své děti úspěšně naučily. Respekt. Ale u nás si to zase moc nedovedu představit. Třeba v zimě na procházce. Nebo v noci. Byť nejsem úplně zasvěcená do jejích tajů, ani jeden přístup (sledovat, až dá dítě znamení, nebo naučit dítě vyměšovat v určité časy a na „pokyn“) mi není úplně blízký.
Řády – neřády
Možná je to tím, že jsme s Tomem spíš chaotičtí a spontánní. Někdo by řekl nedisciplinovaní. Prostě neumíme (nebo spíš když nemusíme, tak nechceme) moc dodržovat nějaký řád. Sledovat, časovat, počítat. Můj Tom je dokonce podle mě ještě víc „rozevlátý“ než já. I když by to od matematika nikdo nečekal. Takže kdo nás nezná, přičítá naši rodinnou nedisciplinovanost mně. A musím přiznat – ani já nemám nějakou přísnou systematičnost v krvi. Spíš než rozvrhy se raději řídím intuicí a pocity. A dělat rodinného drába, který si klepe na hodinky: „teď jdeme jíst“, „teď musíme Anitku vykoupat“ a podobně, se mi tedy rozhodně nechce.
A tak to u nás podle toho vypadá. Jednou koupeme v sedm, jednou v devět. I my jsme samozřejmě absolvovali pár pokusů o spací rituál složený z několika kroků provedených v přesně danou hodinu.
Koupání (Anitka začíná řádit ve vodě a ožívá) – Masáž (Anitka kope nohama a mává rukama, většinou ani masáž nedokončím) – Kojení (Anitka poctivě pije, ale při sebemenším šramotu se odtrhne a kouká, co se kolem děje) – Kolotoč nad postýlkou (Anit sleduje létající medvídky, světla a stíny, které kolotoč kreslí na stropě, mává rukama a debatuje. Po deseti minutách ji monotónnost celé hračky přestane bavit a hlasitě se začne dožadovat změny) – Spaní (to aspoň mělo následovat, ale jak je zřejmé z předchozích kroků, šance na usnutí je v tento okamžik nulová).
Jediný, kdo padá únavou, jsme my s Tomem. Takže jsme se vzdali složitého rituálu a začali uspávat podle citu. Obvykle to vypadá tak, že je malá s námi dole v obýváku a spávat chodíme všichni tři naráz. Jedinou uspávací konstantou zůstalo prso na dobrou noc. Dlouhé (někdy předlouhé) dumlání až do úplného usnutí. No a s tím souvisí i naše – tedy vlastně Anitčina – metoda.
Guma není prso
Jednu metodu se nám totiž přeci jen do výchovy podařilo zařadit. „Bezdudlíkovku“. Ne, že bychom na tom měli nějaký podíl. Právě naopak. Dudlík se snažíme Anitce vnutit od jejích dvou měsíců (dřív jsme ho dávat nechtěli kvůli možnému negativnímu vlivu na kojení). Jenže Anit dudlík nechce. Když má dobrou náladu, tak si se šidítkem hraje. V horším případě ho vystrkuje jazykem, nesouhlasně mručí nebo se rovnou pozvrací. Abychom viděli, jak je ten dudlík hnusný.
Už jich máme doma sedm. Latexový, kaučukový, silikonový. Různě tvarované. Ničím ji ale neošálíme. Prso je prso. A právě podle toho vypadá i naše noční uspávání. Každý večer strávím minimálně půl hodiny v posteli s tou mojí kráskou přicucnutou na bradavce. Po fázi odtrhávání se a sledování okolí přichází útlum a nakonec spánek, ale trvá to! Bez dudání večer neusne. Náhražky neakceptuje.
Zkoušeli jsme i látkový „usínáček“, plínu, různé hračky od plyšáků po kousátka, dokonce i prsty. Funguje jen prso. Ne, že by mi to vadilo. Kdy jindy v životě se budu se svou dcerkou v tak těsném a intimním kontaktu válet v posteli? Vlastně jsme si na tento způsob usínání té naší svéhlavičky zvykli a v tomto ohledu by nám bezdudlíkovka až tolik nevadila. Dokonce někdy pocítím i záchvěv hrdosti, když mi ostatní maminky s dudajícím dítkem na rukou závistivě říkají: „Taky jsme to chtěli zvládnout bez dudlíku. Jenže jsme to nevydrželi. Jak to jen děláte?“ Cha. Kdyby tak věděli…
Jenže bezdudlíkovka má ještě jeden háček. Anitka totiž nechce ani lahvičku s odstříkaným mlékem. Začali jsme ji zkoušet krmit kvůli mé józe. Obvykle mi totiž trvá přesně tři hodiny, než se vrátím domů. A malá je někdy hladová dřív. Nebo nenačasuji přesně kojení na dobu mého odchodu. A pak nastávají Tomovi horké chvilky. Zatím každé Anitčino hladové mňoukání zvládnul naprosto bravurně a zabavil ji, dokud jsem nepřišla. Lahvička by ale aspoň snížila adrenalin v mé krvi a rychlost auta při mé cestě z jógy domů. Se srdcem až v krku pokaždé vběhnu do bytu zpocená víc než ve na 42 stupňů vyhřátém cvičícím sále. No, jenže savička na lahvičce (byť máme zase několik druhů) je asi stejně nechutná jako dudlík.
A mléko je nejspíš taky nějaké divné. Přestože jej odstříkám minutu před našimi krmícími pokusy, Anitka svým chováním říká: „tohle teda rozhodně ne!“ Plive jej všude kolem, a když náhodou něco spolyká, dostane se jí do bříška zároveň spousta vzduchu. Zatím se nám ji podařilo napojit jen jednou – teď o víkendu. Anitka už byla polosytá z kojení a zrovna v ten moment přijala lahvičku jako nějakou zábavnou hru a trochu mléka jakoby mimochodem vypila. Že by se blýskalo na lahvičkové časy?
Tip redakce: Jak dokrmovat a nezkazit si kojení
Možná je to ale Anitčin způsob, jak říct: „Mámo, nikam nechoď!“ Neboj, Anýzku, pro tebe tu budu pořád. Navíc teď čtu knihu o rané citové vazbě od Johna Bowlbyho (podobnou literaturou mě zásobují mí rodiče – psychologové), která mi jen potvrzuje to, co cítím. A co práce, o které jsem pořád tvrdila, že je super? A že se dá dělat i při miminku? A že se brzo aspoň částečně vrátím do procesu? To je na delší článek – snad se k němu brzo dostanu. Momentálně je ale mým světem Anitka a Tom.
A ještě to svádí na mimino…
Na závěr dnešního předlouhého článku se nemůžu nepodělit o jednu vtipnou historku. Jdu s Anitkou do obchodu. Na jezdícím pásu přede mnou stojí mladý páreček. Tipuji jim kolem dvaceti. Najednou si Anitka nahlas uleví. Za ten zvuk by se nemusel stydět ani dřevorubec, který poobědval talíř fazolí. Pár se na mě otočí. Mladý muž znechuceně nadzvedne obočí.
Podívám se významně na Anitku a pro jistotu žertovným hlasem dodám: „No, Anitko. To dělá dáááma?“ Oba se po sobě podívají, ona se nesouhlasně mračí. Něco si šeptají. Zaslechnu jen poslední větu: „A ještě to svádí na mimino…“ Neudržím se a začnu se smát. Pár po mě hodí poslední opovržlivý pohled a rychle opustí jezdící pás. Takže dnes končím s jedním objevným poznáním pro všechny bezdětné: Lidi, miminka prdí.
Tak zatial. Vaše V.
