Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotoprome.cz
Co jsou „zdravé boty“? Otázka za milion
Ani jsem nevěděla jaké, dokud Anit nezačala chodit. Na lezení a prozkoumávání bytu jí stačily capáčky. Ale s novopečeným batoletem se musela garderóba rozrůst o pravé první boty. Výběr je nepřeberný. Tak jaké? Otázka, která opět nastartovala moje kritické myšlení. Nestačí se zeptat kamarádek. Nestačí poslouchat jen pediatričku. Nestačí oslovit jednoho ortopeda. Nestačí si vyslechnout paní ve specializovaném obchodě. Něco uvnitř mé hlavy mě nutí zpochybňovat, ptát se, šťourat… takže jsem zase skončila s hromadou protichůdných informací, mírně zmatená a trochu otrávená. Jediné, v čem se většina shodla, byla cena. Takže mi bylo jasné, že na botách prostě ušetřit nemůžu.
Proč vůbec řešit zdravou obuv? Většina dětí (podle některých výzkumů dokonce 99 %) se rodí se zdravýma nohama. Až třetina prvňáčků (výzkumy se různí, ale řekněme téměř třetina) nastupuje do školy s různými deformitami nohou. Navíc nevhodné obutí může způsobit bolesti hlavy, zad i jiné často dlouhodobé zdravotní potíže.
Děti mají měkké, chrupavčité kosti. Jejich nohy rychle rostou. A navíc jsou méně citlivé vůči tlaku a bolesti. Podtrženo, sečteno: Špatná bota nemusí být včas odhalena a snadno tak napáchá celkem dost škody.
Anitčiny první boty
Vystrašená statistikami i různými příběhy razantně odmítám zděděné botičky. Musíme do specializované prodejny. Pro boty s atestací. Nechat si poradit, změřit, vyzkoušet. Tom souhlasí. Tak jedeme. Nakonec jsme vybrali sandálky Richter – ohebné, ve špičce dostatečně široké, se slušným, plným opatkem, na přezku na suchý zip, která objímala a chránila i kotník.
Tenkrát byl Anit necelý rok a své první boty tak dostala k narozeninám. Levný dárek to nebyl (ale financovala teta Miki, takže nás to nezruinovalo). Za necelé dva měsíce jí byly sandálky malé. Někdy v té době jsem narazila na koncept bare foot – boty, které imitují chůzi naboso. Celá ta filozofie mě zaujala. A zanedlouho mi v botníku přistály krásné prstové botičky (pro mě). A pak jsem se začala pídit po informacích o „bosých botách“ pro děti.
Funguje přirozenost?
Dívám se na Anitčinu nožičku. Na její drobné chodidlo. Baculaté. Musím ho zlíbat. Klenbu ještě chrání tukový polštář, takže když bosá nebo jen v ponožkách rázuje bytem, zdá se, jako by chodila trochu víc po vnitřních stranách šlapky. Ale to je v pořádku. Hlavně nohu neformovat nějakými vložkami do bot. Nebo podpatky. To už vůbec ne. To mi bylo jasné od začátku. Ale jak daleko zajít v „přirozenosti“? Když víc než polovina povrchů, po kterých chodíme, přirozená není? Může koncept bosé nohy fungovat i na chodnících, silnicích, rovných parketách či plovoucích podlahách?
Ortopedové doporučují hlavně pevnou patu a kotník. Neurologové bojují za bosé nohy. K těm se přiklání i „barefooťáci“. Brzo mám jasno v několika bodech:
1. boty musí být lehké! Co nejlehčí. Člověk udělá až 20 tisíc kroků denně a navýšení hmotnosti boty o 100 gramů znamená, že denně uzvednou nohy téměř o tunu navíc.
2. boty musí být ohebné! Ideální je, když jde lehce ohnout nejen špička proti patě, ale taky podélně – jako kdybyste botu ždímali.
3. boty musí být z dobrého materiálu! A tím „dobrým“ myslím prodyšný, přírodní, měkký, přizpůsobivý a vlhkost odvádějící.
4. žádné podpatky, žádné ortopedické vložky!
5. to nejdůležitější nakonec – boty musí padnout! Velikost – do délky i do šířky – musí být vybrána se správným nadměrkem. A měnit za větší tak často, jak si noha žádá.
S čím si pořád nejsem 100% jistá? Tak třeba tlumící vlastnosti obuvi – kosti jsou vystaveny dopadům na beton, dlažbu, asfalt. Tenké podrážky „bosých bot“ nárazy nijak neumenší. A co pevná pata a kotník? Opravdu to není zapotřebí, jak tvrdí „barefooťáci“?
I přes tyto mírné pochyby jsem na léto Anitce pořídila dvoje „bosé“ botičky Pediped. Je spokojená. Ale to byla i v Richterech. Sama nosím své prsťáčky a taky si nestěžuji. Nechávám bokem všechny (někdy si i protiřečící) výzkumy, rady odborníků i diskuze na internetu a zase jednám intuitivně. A tak přemýšlím: Není to rodičovství moderní doby vlastně o tom? Načíst si vše, co se dá, a pak se prostě řídit vlastními pocity? Minimálně u nás to tak zatím funguje.
Dnes tedy trošku monotématicky. Ale téma boty mě vážně dostalo. Jak řešíte boty svých dítek vy? Napište mi do diskuze.
Jinak se máme prima, Anit běhá jako ďas a po třítýdenní dovolené se pomalu dostáváme do pražského rytmu. Brzo nás čekají změny, které nás z něj asi na nějaký čas vytrhnou – stěhování, prodej bytu, práce. O tom ale někdy příště. Teď si užíváme svých najednou tak příjemných stereotypů, procházek a letních výletů.
Zatial. Vaše V.
