37.týden aneb Stříhám metr

Lítám s tím mým batohem vepředu po bytě a čistím, leštím, myju, utírám všechno, co mi přijde pod ruku. Jen těch sil už jaksi ubývá a tak na některé úklidové orgie zatím ani nedošlo a jak to tak vypadá asi už ani nedojde.

Dokonce jsem se dokopala i k tomu, sbalit si kufr do porodnice a po včerejší kontrole už vím, že ho budu za 14 dní potřebovat a mám na přes další kontrolu přijet rovnou s ním. Těch myšlenek, těch obav, těch konspiračních teorií a nastudovaných internetových stránek s tématikou porodu a všeho s ním spojeného, už můj software přestává pobírat a hardware v tomhle vedru neustále stávkuje a přehřívá se. Tak nezbývá než jednoduše nemyslet na nic a těšit se na ještě těch 14 dní relativního klidu, než to všechno vypukne. Poslední měsíc těhotenství opravdu není za odměnu a čím je člověk blíž k cílové rovince o to víc se těší na to, až se toho batohu konečně zbaví a tělo si trochu dáchne….ikdyž… bude na to vlastně vůbec čas? Mám kolem sebe schopné lidi, kteří mi budou oporou a zvládnout to společně se mnou? Zvládnu to já, která se hroutím a vztekám vždycky, když mi něco nejde? Dám to na první dobrou a zvládne to i přítel, když tohle je naše první? Při druhém už bych byla asi klidnější, ale to víc se těším na to, jak se v tom budu plácat.

Nějak si pořád nepřipouštím, co jsme to vlastně spáchali. Obavy s blížícím se termínem porodu sílí a já se začínám lehce stresovat vším, co ještě nemám připravené. Třeba umytá okna :- ) Opravdu na tom něco bude, i když tyhle stavy jsem spíš přisuzovala letošním vedrům, bude se asi s největší pravděpodobností jednat o tzv. hnízdění. Příprava toho našeho hnízdečka pro nově přicházejícího člena rodiny. S tím souvisela také moje akce zet, kdy jsem se prostě v neděli odpoledne hecla a chtěla mít teď hned připravený pokojíček. Zaúkolovala jsem přítele, ať sežene někoho, kdo mu pomůže z horní ložnice snést postýlku a přebalovák a já mohla s klidným svědomím a precizností připravit vše, aby se ten náš kluk za pár týdnů cítil dobře. Zaretušovat nedostatky na mé vlastní výmalbě pokojíčku, připravit postýlku, poličku se všemi možnými mastičkami a zazásobit šuplíky plínkami, podložkami a vším, co by nemělo chybět a mělo by to být při ruce. A jak řekl přítel, dítě je závazek na celej život, to už nemůžeš vrátit. A s těmito větami přichází také tzv. aha momenty. Člověk si začíná uvědomovat svoji zodpovědnost.

Po včerejší kontrole v nemocnici už vím, jak to bude probíhat v příštích 14 dnech. Příští pondělí mě ještě čeká prohlídka a za 14 dní musím přijet rovnou i s kufrem, budou mě čekat předoperační vyšetření a v úterý nebo ve středu bych už mohla být s tím mým malým teroristou, co mi velmi zdatně okopává vnitřnosti a já mu vždycky se zkřiveným obličejem říkám: „Počkej až vylezeš!“. A když už mi není moc do smíchu a přichází poslové s blížící se zprávou, že tohle už není žádná hra, že se s mým tělem opravdu něco děje a připravuje se na to zbavit se té zátěže, vždycky mě rozesměje přítel s hláškou: „Máš ráda svoje miminko?…..Tak proč si ho sežrala!“

A tak se i na samém konci těhotenství musíme cítit v prvé řadě dobře, spokojeně a mít kolem sebe ty správné lidi, kterým jednou za veškerou jejich podporu poděkujeme a tím největším díkem bude pro ně to, co ještě těch pár týdnů budeme nošit pod srdcem.

Vendula právě prožila 37. týden těhotenství. Vy také? Chcete vědět co se děje v tomto týdnu?