35. týden – První přijetí do nemocnice

Vše se v mém těhotenství s Oliverkem odvíjelo téměř ukázkově – bříško akorát, celkem přijatelný váhový přírůstek, schopnost chodit do práce až do konce a v neposlední řadě stále příjemná nálada bez hormonálních výkyvů, teda podle mě. Návštěva pravidelné poradny u gynekoložky pro nás byla osudná. Oliverek měl totiž na ultrazvuku nižší frekvenci srdíčka. Možná spinkal, možná se mu opravdu na chvilku zpomalilo.

Ještě k tomu nás paní doktorka opět postrašila menším množstvím plodové vody. Zdálo se mi, že jiné maminky mívají bříško v tomhle týdnu větší, ale každá maminka i její miminko je přece individuální. Problém byl na světě. Dala mi vybrat, jestli by nebylo lepší, nechat Oliverka zkontrolovat ještě v porodnici. V té, kam se chystáme jet za několik týdnů rodit. Hladová, nenapitá, nervózní, s taškou s nákupem z drogérie jsem vyrazila městskou dopravou do asi půl hodiny vzdálené porodnice. Mezitím jsem stihla vyděsit půlku rodiny včetně přítele, protože s touto variantou nikdo nepočítal. Moje vždy kladné zprávy najednou působily děsivě. Jak se říká: „Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech.“

V ambulanci porodního sálu nás vřele přivítali. Pro jistotu jsem byla dohodnutá s mojí kamarádkou, porodní asistentkou, že to v případě potřeby nějak zařídí, abychom nečekali. Natočili nám hned ozvy srdíčka u Oliverka a nižší akce byla najednou pryč. Naopak, v poloze mírně na boku byl akorát naštvaný. Ultrazvuk a následné vyšetření prokázalo, že má i plodové vody akorát. Možná jen bude menší. Ale roste přiměřeně a nestrádá. Ulevilo se mi. Raději nám doporučili zůstat tady na pozorování, aby nám tyto dobré zprávy potvrdili a měli jistotu, že je opravdu vše v pořádku.

Jak mě přivedla sestra na pokoj a já zalezla do bílé nemocniční postele v jejich erárním pyžamu, trošku ten stres na mě dolehl. Měla jsem hodně co dělat, abych zatlačila slzy. Slzy radosti, zároveň smutku, že tu musím být a v cizím prostředí. Ale věděla jsem, že to dělám pro našeho malého chlapečka, kterému nemůžu dávat vůbec nic za vinu.

Natočili nám během večera a druhého dne zase ozvy. Bylo to nekonečné. Oliverek v bříšku totiž pěkně vyváděl a myslím, že kdyby mohl, nejradši by vyskočil ven. Udělali i kontrolní ultrazvuk a pustili nás domů. Tatínek byl rád, že nás má zase doma. Chudák se o nás hrozně bál a to že za námi první den ještě stihl přijet, mě hodně uklidnilo a pomohlo. Najednou na to člověk nebyl sám. Původní obava, že to bude hrozné zůstat v nemocnici, kde byla televize na peníze a na záchodě chyběl toaletní papír, nakonec nebyla taková. Sestřičky, pravda, trošku lidštější být mohly, když nás hned po ránu jedna přišla vzbudit beze slova pozdravu a informovanosti, co nám jde vlastně dělat. Samozřejmě jsem se lekla, Oliverek z toho šoku začal škytat a já už pak neusnula. I dvě maminky, co tam se mnou ležely na pokoji nevěřícně kroutily hlavou, ale prý to je normální. Tak jsem si říkala, že někdy není špatné, aby se každý zdravotník ocitnul v roli pacienta a na vlastní kůži si zkusil, jak se co má a nemá dělat.

Jsme ale v pořádku. Akorát budu teď víc hlídaná, což ráda uvítám. V posledních týdnech, kdy se blížíme ke konci, nechci žít ve strachu a stresu, že má u mě Oliverek nějakou nepohodu. Už tam i stojí v rohu již moje zmiňovaná zabalená taška do porodnice. Pro jistotu. Jak je vidět, osud je nečekaný a tak bych se nedivila, kdyby byla za chvilku potřeba. Kdo je připraven, není pak překvapen. Příští můj blog snad už bude zase v příjemnějším duchu. Věřím, že bude.

Bára právě prožila 35. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?