34. týden aneb Stroj času

Z krásného období druhého trimestru se stalo období funění hrochů v africké džungli, prodavače melounů, specialisty na palení žáhy, typicky vystrašené prvorodičky a šípkové Růženky v jednom. Ani na začátku těhotenství jsem pořádně nevěděla, co to pálení žáhy je, za to teď už je mi divné, když mě večer nepoctí svojí návštěvou. Ztotožnění se s tím, že jakýkoliv pohyb kupředu vpřed, vstát z gauče, ze židle a nedej bože ze země je doprovázen statečným funěním a vzdycháním současně, mě už nechává naprosto chladnou, i když okolí si není zrovna jisto, jestli nemá volat záchranku. Ovšem to, s čím ještě nejsem úplně sžitá, je moje neustále rostoucí břicho. Místa, kde jsem se ještě nedávno protáhla, jsou pro mě užší a užší, a někdy si to ani neuvědomím a hrnu se jako by nic kupředu a dojde mi, že se tam asi neprotáhnu až ve chvíli, kdy se tam jednoduše zašprcnu. Třeba jako včera ve zverimexu, kam jsem šla psíkovi pro konzervy, a když jsem se protahovala kolem regálů, málem jsem břichem sundala chudáka papouška i s klecí. Podmračený pohled, který mi prodavačka věnovala, mluvil za vše. Ovšem papoušek už z toho šoku asi mluvit nikdy nebude. Mateřská je pro mě tak trochu za trest. Doma se nudím, z nudy uklízím a vymýšlím si všechny možné aktivity, jako je třeba mytí oken – magor, abych si zkrátila dlouhou chvíli. U ničeho dlouho nevydržím a hledám si stále nové a nové aktivity, abych si neokousala všechny nehty na rukou. Nedávno jsme se dívali na film, kde někdo vynalezl stroj času, pomocí kterého se dala měnit minulost. Já bych byla spíš zastáncem opačného stroje, a to takového, který by mě přehoupl až do doby, kdy už bude malej venku, bude po všem a začnou nové příjemnější starosti. Upřímně – asi to tak máme každá, mám z porodu strach. Jak poznám, že je ten správný čas jet do porodnice, co když budu akorát v tu dobu doma sama, co budu dělat? Nebudu panikařit? Mám všechno opravdu nakoupené a přichystané do porodnice? Zvládnu to? Chci mít vedle sebe nějakou podporu, nebo radši ne? A co přítel? Zvládne sám zařídit papíry na matrice, aby se naše dítě jmenovalo po něm a ne po mém bývalém manželovi? Nebo mu to budu muset všechno připravit, než odjedu do porodnice? A zvládne pak při propuštění přivést všechny potřebné věci nebo je to jen chlap, kterému musíte všechno připravit, jinak vám polovinu věcí nechá doma? A tak se můj emocionální stav mění ze dne na den, z hodiny na hodinu a já si stále připadám nepřipravená a nezkušená. 6 týdnů, které by měly ještě uběhnout do 40. týdne, je ještě strašně dlouhá doba. Věřím, že se ten náš kluk podívá na svět dřív než v tom 40. týdnu a že všechno zdárně, i když s mírnými obavami, dobře dopadne. Pak už si budu moci konečně oddychnout a říct sbohem milé pálení žáhy, sbohem hroší nemoci, sbohem nespavosti, sbohem bolesti kloubů… a nastanou mně milejší povinnosti. Poslední měsíc je pro mě spíš neskutečným trápením a ten, kdo řekl, že těhotenství je nejkrásnější období v životě ženy, asi neprožil třetí trimestr nebo to byl chlap. A chtěla bych vás vidět, milí pánové, jak byste tohle všechno zvládali tak statečně jako my. Vy, kteří umíráte při rýmičkách a omdlíváte už i po říznutí do prstu. Měli byste si svých žen začít vážit, nosit je na rukou, a to nejen v tomhle období, ve kterém se teď nacházíme, ale pořád, a mít na mysli, že brzy právě ta, co vám doma každý den připravuje ultra-all-exclusive, vám zanedlouho přivede na svět vašeho syna.

Vendula právě prožila 34. týden těhotenství. Vy také? Chcete vědět co se děje v tomto týdnu?