27. týden aneb Upíří testy OGTT

Foto z ateliéru Fotopromě.cz

Stop! Všechno, co se dočtete na netu, milé dámy, nemusí být nutně pravdou. Každá jsme originál, každá snášíme věci jinak, některá hůř, jiná líp. A vůbec, někdy je mnohem lepší vyhnout se všem možným diskuzím na různých internetových mimi – stránkách, kde se akorát tak nastávající maminky straší a moc jim na tom nepřidají ani komentáře již novopečených maminek natož maminek od více jak jednoho dítěte.

Když jsem přišla k doktorce na test na OGTT, tak jsem byla v čekárně sama a mohly jsme jít rovnou na věc. Vzhledem k tomu, že pokaždé nechám žíly doma, tak jsem dopředu upozorňovala na to, že odběr je u mě možný opravdu jen ze hřbetu ruky. Pokaždé, když to zmíním, tak to holkám nedá a musí se všechny svorně sejít nad mým předloktím a překontroloval stav toho, co tam opravdu není. Ten fakt odpornej a hnusnej nápoj, i když mně na rozdíl od jiných chutnal, jsem do sebe kopla na jednou a pak na mě čekal už připravený hrneček čaje – černého. Že by opět pověry, které kolují po netu o černém čaji byly tak trochu mimo? Držím se hesla, že všeho moc škodí a co si tělo žádá, to potřebuje. Takže se nijak neomezuju.

Dlouhé čekání jsem si zpříjemňovala brouzdáním po netu a lovení nových nápadů a inspirací, co mi ještě chybí a čeho naopak mám hodně,… ale když je to tak krásný,…no znáte to. Za chvilku se objevila paní doktorka a šly jsme se kouknout na toho našeho prcka 4D ultrazvukem. Ze začátku se choval jako já. Nerada se fotím, nejsem ten typ, který se dokáže culit do objektivu na požádání a tvářit se jako když mu právě foukly do zadku kilo moučkovýho cukru. Prďola si jednoduše myslel něco o zadní části těla, ksichtík si zakrýval pěstičkami a byl mu vidět jen nos. No a ten mu prý už taky zůstane. No ještě, aby ne. :-O

Po chvíli si dal říct a ukázal se nám v celé své kráse. Párkrát se na nás uculil. Z ultrazvuku si hlavu moc nelámal. Prý vlny, které z něj vychází, miminka většinou ruší a ony se pak snaží co nejrychleji posunout někam, kde na ně nebude nikdo tlačit zvenku a budou mít zase na chvilku klid. A Vašík? Toho jen tak něco nerozhodí, je to pohodář po tatínkovi. Co by se namáhal s nějakým zbytečným pohybem, natož otvíral oči. Spokojeně chrupal, mačkal se a žďuchal mi do břicha, jak se snažil najít tu správnou polohu. Když jsme tedy měly dostatek snímků a paní doktorka mi vypálila celý průběh i na DVD, tak jsem šla zpátky do čekárny a čekal nás zase další odběr.

To už se čekárna začala pomaličku plnit kulatými i placatými dámami (těhule a normální ženy) a mě zase čekal odběr. Vzhledem k tomu, že není dobré brát krev podruhé ze stejné žíly a že to opravdu není ani nijak příjemné, tak o tom se za chvilku mohly přesvědčit i dámy v čekárně. „Člověče, ženská, plašíte nám tady klientky!“ přiběhla jedna sestřička z recepce. No co mám dělat asi jinýho? Jásat? Prozpěvovat si árie z Drákuly? No nějak jsme to přetrpěli a po návratu do čekárny jsem se jen ujistila v tom, že někdy je asi lepší to tak neprožívat. Pár vyděšených pohledů na moji, poměrně hlučnou reakci při odběru, a zalepené tři části mého těla na statečnosti místním dívkám moc nepřidaly.

Jelikož jsme ženské a musíme i pro krásu trpět, tak já osobně budu trpět i pro toho malýho uzlíka, kterýho nosím pod srdcem a věřím, že vy ostatní jste na tom stejně.

Vendula právě prožila 27. týden těhotenství. Vy také? Chcete vědět co se děje v tomto týdnu?