26. týden a „nemoci z těhotenství“

Mně se minulý týden třeba chtělo uklízet, umývat okna, kupovat a následně věšet nové záclony, udělat si pořádek ve skříni (a místo na hadříky pro svou malou princeznu) – vše do čeho se minimálně do zimního období nevlezu, se schovalo dozadu skříně, atd. Ano, tohle všechno se mi chtělo a to jen proto, že jsem mohla ale nemusela. :o) Joo, psychika je mocná čarodějka. :o) Měla bych se naučit odpočívat, ale já si pořád říkám, že je třeba využít příležitosti, kdy se ještě můžu hýbat a zvládám to (i když pravda – s odpočinkovýma pauzama). Až to možné nebude, pak přijdou na řadu knížky, tvoření fotoknih a všech těch věcí, co musím dohnat.

To, že mám „těhotenskou“ sklerózu, tak na to už jsem zvykla a bez zápisníčku se nehnu z domu, ale novinkou jsou pro mě dny (naštěstí jen občasné dny), kdy nemůžu udělat ani banální rozhodnutí. Já, která vždy radila mamči i ségře… Tak já jsem teď schopná přemýšlet nad koupí nějaké hlouposti, jako by to byla otázka: „Být, či nebýt?“ Tak to je pro mě novinka. :o(

Sedím u své manikérky a nejsem schopná ji říct, jakou barvu bych si přála mít na svých nehtech příští tři týdny… Jdeme s mou drahou polovičkou vybírat kočárek, (o kterém jsem měla celkem jasno) a já najednou nevím,  jestli je to dobré rozhodnutí. U postýlky se to opakuje, (vše jsme kupovali ve stejný den). Když můj partner viděl, jak jsem bezradná, převzat „otěže“  a jal se konzultovat technické záležitosti kočárku i postýlky s prodavačkou sám. Barevnou kombinaci vybral taky on – ještě že má tak dobrý vkus. :o) Chtěla jsem si ten den vybrat i chůvičku, ale když jich přede mě paní prodavačka vyskládala na pult asi pět druhů – vzdala jsem to a nechala to na „jindy“. (Tedy na den, kdy zas budu normální.)

Změnilo se také mé vnímání při řízení auta. Bývala jsem dobrá řidička, pohotová, uměla jsem se rychle rozhodnout, rychle reagovat na danou situaci. To je taky najednou pryč. Jedu na „jistotu“ a ploužím se jako důchodce. Přijde mi až neuvěřitelné, co dokáže jedno těhotenství udělat. Občas mám pocit, že to nejsem já. Můj mozek a moje tělo ovládl někdo jiný (nebo něco jiného). Nevěřila bych, že je to vůbec možné – kdybych to právě neprožívala. Jen by mě zajímalo, jestli to tak máte každá? (Nebo jsem divná?)

Nezbývá mi než doufat, že po porodu budu opět „normální“. :o)

Zuzana je v 26. týdnu těhotenství. Co se děje s jejím tělem?