22. týden aneb začínám bloňďatět

Foto z ateliéru Fotopromě.cz

Minulý týden byl tak trochu hektický, od 20. týdne jsem řešila, kam asi půjdu na screening vývojových vad, jelikož v porodnici, kterou jsem si vybrala, měli plno a termíny až po 22. týdnu a déle. Když jsem sestře podávala doporučení od mojí doktorky, tak se mě ještě s údivem v očích a snad v pomatení smyslů, jelikož venku parádně pralo sluníčko a ona zřejmě v tu chvíli neměla na hlavě čepec (ne, nebyla to tentokrát blondýna) se mě zeptala: „A co je tady napsaný?“ Jsem snad já doktor nebo archeolog v Egyptě, abych dokázala rozluštit ty hieroglyfy od mé doktorky? Ty na to máš školu, ne já, děvče!

Otázkami a proč mě sem vlastně doktorka posílá a v kolikátém jsem týdnu mi lehce zahltila software, ale nakonec jsem jí všechno vysvětlila, že to bylo prostě a jednoduše narychlo a že vlastně dnes jsem první den 20. týdne. „No jo, ale my tady nemáme místo.“ Hawk. Domluvila. Do ruky mi vrazila papírek s nadpisem „ Jiná pracoviště dvojtečka“ a s kyselým úsměvem jako by se právě zakousla do okurky od doktora Rhona z Bubenče, a to ty přeci nemůžou být kyselé, se se mnou rozloučila.

Takže začalo martýrium obvolávání všech doporučených pracovišť a všude mi řekli, že mám vlastně smůlu, že jsem se měla objednat dřív a podobně. Když už jsem si nevěděla rady a byla lehce v koncích s nervama, obrátila jsem se na mojí gynekologii, kde mě sestra obeznámila s tím, že moje doktorka má dovolenou a že mě nemá ke komu jinýmu nacpat a že ať si zavolám v pondělí, protože ona vlastně taky sama neví (upozorňuji, že ani toto nebyla blondýna) proč mě vlastně poslala paní doktorka na screening, jestli se jí tam něco nelíbilo nebo nedejbože nezdálo, že ona sama mi to teprve bude moci říct.

Jenže v to pondělí, což bylo včera, už jsem dávno byla ve 22.tt + 4. Ještěže mám tak šikovnýho chlapa, kterej se mě snažil vymanit z mých negativních nálad, jelikož nás ještě ke všemu čekala návštěva u jeho rodiny a já prostě nikam nepojedu, když nemám testy a nevím, jestli je všechno v pořádku a blablabla. Tak mi dokázal za jeden den sehnat přes svou kolegyni v práci kontakt na doktora v Kladně a druhý den jsem už u něj měla domluvený termín. Ovšem, jak samy asi vidíte, blondýna nejsem, jsem si fotku, kterou mi poslal a na které byl kontakt na pana doktora, přesná adresa nemocnice a příjmení od kolegyně, která mi doporučení zařídila, nerozklikla úplně a tudíž jsem se společně s mojí nejlepší kamarádkou a tou nejlepší nastávající tetou vypravila do Kladna.

Některé už zřejmě tušíte, co následovalo 🙂 Do nemocnice jsem nakráčela s absolutní jistotou, že teď ze své krásné kabelky vyndám svůj stylový mobilní a na rozdíl ode mne chytrý telefon a vytočím číslo na pana doktora a vše půjde podle plánu. „Ježišmarjá, Mařenko (ne, nejmenuji se Mařenka), vy se mi snad zdáte. Vždyť jsem Janě říkal, že tu máte být až v pátek….no nic, kde jste?“ No kde bych asi byla, v nemocnici a na dveřích je napsáno C1. „Panebože, kde to jste? To nevím ani já, kde to je. Heleďte vraťte se zpátky k bufetu, tam stůjte v pozoru, ani se nehněte a já si Vás tam najdu, když nepřijdu zavolám.“…..tůtůtů – ozvalo se ze sluchátka. Byl to sen? Jsem opravdu za blondýnu? A jakou barvu vlasů má asi pan doktor? Nedalo mi to a rozklikla jsem fotku. No a teď už se mi to opravdu jen potvrdilo. Ani ne za 5 minut se přiřítil pan doktor s řešením, že mě sem přeci nepotáhne z Jílového v pátek znovu a že mi ten screening udělají ještě dnes. Když nás dovedl na místo, předal nás svým holčičkám, jak jim říká a že ty se o mě báječně postarají, ale vzhledem k tomu, že je to takhle narychlo, budu muset chvilku počkat. Počkala jsem chvilku ráda a s konečně klidným vědomím, že ten screening konečně budu mít, jsem trpělivě vyčkávala na sestru. Přístup pana doktora, sestřiček a porodní asistentky mi jen potvrdil to, že někdy je lepší „malá“ oblastní nemocnice, než kyselá Praha.

Testy dopadly na jedničku. Vašík na nás vyplazoval jazyk, nechtěl nám ukázat srdíčko a tak jsme si musely dát pauzu a já se musela jít projít, ale nakonec jsme všechno krásně prohlídly a zkontrolovaly a s vědomím, že jsme zdraví, jsme mohli spokojeně odjet domů. A co si o tom myslel náš prcek? To vidíte samy na fotce, měl to těžce na salámu : -)

Vendula právě prožila 22. týden těhotenství. Vy také? Chcete vědět co se děje v tomto týdnu?