16. týden – „Týden smutných myšlenek“

Můj děda měl mozkovou mrtvici. On, který nikdy nechtěl zůstat v nemocnici ani o hodinu dýl, než bylo nezbytně nutné, teď nechce jít domů. Bojí se smrti.

Nedávno měl 85 let. Jeho tělo už má nárok na odpočinek.

Za svůj život se hodně nadřel. Jeho otec byl největší statkář v okolí – samozřejmě se toho nechtěl vzdát. Jeho syn (můj děda) tedy musel na několik let k PTPákům. Byl zasypaný několik hodin v dolech.

Neměl lehký život. Byl svérázný. Potřeboval vést – rozhodovat. Já ale díky němu měla nezapomenutelné dětství. Trávila jsem jej na čerstvém seně. Pobíháním s hříbaty. Chovali jsme Starokladrubáky. Měli jsme krávy, králíky, prasata, slepice. Ale i neobvyklá zvířata jako pávy, divoké kačeny, papoušky a dokonce dva Makaky (opičky). Na prvním stupni ZŠ jsem k nám vodívala svoji třídu jako do ZOOkoutku. :o) Kéž by takové dětství mohlo mít i moje dítě.

Je to člověk, který ovlivnil můj život – víc než si on sám uvědomuje. Nenapadlo mě, že už možná neuvidí moje dítě. Teď je to víc než reálné.

Mrzí mě to.

Cítím smutek.

Přemýšlím nad tím, jak je zvláštní, že se dva důležití lidé v mém životě nejspíš minou.

Bude to jen o vlásek. Nikdy se nepoznají. Nezahlédnou.

Můj děda ze světa odejde…
Mé dítě na něj přijde…

Ano, já vím – to je život. Smrt do něj patří a bolí jen ty, co tady zůstávají.

Tyhle myšlenky mě přivedly k nápadu začít psát deník pro své dítě. Co v něm bude?

Důležité události z našeho života. Myšlenky, obavy, pocity, důležité rady, poznatky.

Chci, aby se jednou na mě dokázalo podívat ne jen jako na svou matku, ale i jako na normální holku, která má své sny a která se taky občas něčeho bojí. Aby mě jednou chápalo – aspoň trošičku. :o)

Jednou mu ten deník předám. Jednou, až poznám, že přišel čas a já už nemusím být jen jeho matkou.

A kdyby se něco stalo…

Kdybych byla nucena odejít o něco dřív…

Pak na mě bude mít krásnou vzpomínku. :o)