12. týden aneb upíří deníky

KLUB TĚHULEK! VENDULA Minulý týden mě čekala prohlídka u mé doktorky. Čekala jsem, že se bude asi jednat o něco většího než jen klasickou prohlídku, už jen z toho důvodu, že jsem musela naplnit moji kamarádku (ti, kteří čtou mé příspěvky vědí – pro ty, kteří se k tomu nedostali jen pro vysvětlení – kamarádka = zkumavka na ranní moč) a měla jsem přijet na lačno. S hrůzou jsem pochopila, že mi budou chtít brát krev. Nevím, jak jste na tom Vy dámy, ale já mám s žílama tak trochu problémy, když se leknou, jednoduše zmizí.

Po příchodu do čekárny a registraci zpoza rohu zavolala sestřička na druhou, která seděla u stolu, kde registrují „pacienty“ ať mě tam teda už pošle. Když mi uvazovala škrtící pásku nad horním předloktím a já odcvičila cvik „…celej můj nebožtík Álois“, a totéž jsem po přezkoumání žil, udělala s druhou rukou, bylo po srandě a na řadu přišla jehla. Sestřička se toho očividně nebála, jelikož něco našla, zapíchla tedy jehlu, já odvrátila svůj zrak, neboť kdybych se jim tady se svou výškou sesunula z židle, nevím, co by se mnou milé dámy dělaly, a ……“AU!“ sdělila jsem své rozhořčení nad bolestí sestře.

„Já vím. Já jsem hrozná!“ odpověděla. „No to teda seš, protože ses nestrefila!“ pomyslela jsem si, protože jsem se podívala na zkumavku a tam samozřejmě ani kapka. Po marném pokusu jsem ji obeznámila s tím, že mi kdysi dávno brala krev její kolegyně. Ta za chvilku přiběhla se slovy:
„Zase další bezžilná osoba?“
A já opět zopakovala nebožtíka Áloise na obou mých horních údech a nic. Oči jí tedy sjely na hřbet mé ruky.
„Ale tady máte moc pěkný žíly.“
„Na to zapomeň!!!“ zhrozila jsem se v duchu a zřejmě to bylo na mě i vidět.
„To nebolí. Nebojte. Na to my máme takovou slaboučkou jehličku, to není ani cítit!“

To víš, že jo,…to vyprávěj dětem, který ti to sežerou i s navijákem a ne mě, která má panickou hrůzu z jehly!
Nakonec ze mě vycucla čtyři zkumavky s tím, že mám nějakou hustou a zpěněnou krev. Bodejť bych ji neměla zpěněnou, když mě tady takhle mučíte.

„No a teď půjdeme měřit pánvičku“… „???“
„Jakou pánvičku, sakra?“ Chvilku mi trvalo, že má na mysli mojí pánev – teda mezi námi děvčaty, ta by mě rozesmála, srovnávat nějakou pánvičku s mým Wokem?!

Po veškerých odběrech a měření jsem se přesunula k paní doktorce na ultrazvuk. Poprvé jsem se při něm bavila. Prcek se měl čile k světu a vrtěl se a otáčel jak blázen. Chvílemi mi připadalo, jako by si dával lekci bungee jumpingu na pupeční šňůře. Vůbec se mu jako nelíbilo, že ho někdo v ranních hodinách pošťuchuje, aby se narovnal a mohly jsme ho změřit. Zřejmě si o tom myslel své, neboť se k nám neustále otáčel prdelkou.

Po kom to dítě asi je?! :-D)

Vendula právě prožila 11. týden těhotenství. Vy také? Chcete vědět co se děje v tomto týdnu?