11. týden aneb Hormonální vlnobití

Zvednuté obočí mi vydrželo až na chodbu, kde jsem kamarádku vzorně uložila k týdennímu odpočinku do kapsičky v kabelce a pro jistotu ji zabezpečila zipem, aby na mě někde nevykoukla v nepravý okamžik.Tak jo. Tohle je teda moje nová kámoška. Na druhou stranu, moc toho nenakecá a bude od teď pořád se mnou. Co víc si můžete od svojí nejlepší kamarádky přát.

Jak jsem na začátku těhotenství jásala, že mi vlastně nic, kromě bolesti prsou, není, musím konstatovat, že se svou novou vlastností podobám nejlepšímu příteli člověka a tím je pes. Vůně, pachy, odéry, parfémy, to všechno jsou teď moji velcí nepřátelé. Cestou do Prahy jsem si do sytosti užila cestu autobusem. Když jsem usedla k okýnku a radovala se, že široko daleko v okruhu min. 2 metrů, nikdo kolem mě nesedí a já zatím cítím maximálně tak sama se, se to stalo na další zastávce.

Co Vám budu vyprávět, když si před Vás sedne prohulenej „houmles“, kterej nejspíš celou noc strávil někde v non-stop baru, kde dělají zcela určitě ty nejlepší hranolky na Světě a hned vedle Vás starší paní, která „smrděla“ naftalínem, jelikož právě nastalo období mrazů a ona dáma vytáhla ze své staré almary jeden ze svých libových kožichů. Můj nos jel na plný obrátky a já si nevěděla rady, kam ho dřív strčit. Nejlepší volbou byla moje vlastní provoněná šála a modlitby, aby na nejbližší možné zastávce tihle dva „Diorové“ s rychlostí světla vystoupili.

Další novinkou v mém staronovém stavu je noční cestování. Jakmile nejdu minimálně 3x za noc na záchod, tak to nejsem já a říkám si, jestli je všechno v pořádku. Dé jednička, jak nazývám cestu z ložnice do koupelny, je v nočních hodinách poměrně průjezdná a tak ji dokážu nově projet i se zavřenejma očima. Takže můžu říct, že ten náš malej „terorista“ (neoficiální název pro našeho drobka), mě vskutku v poslední době přivádí k šílenství v podobě chutí, vůní a velmi častých návštěv „malé strany“.