Adélko, vítej na světě!

Adélka si v klidu spí, vůbec netuší, co se chystá. Hladím si bříško, přehrávám si v hlavě těch devět měsíců a usmívám se nad představou, že už brzy uvidím svou dceru. Tedy dceru, snad to bude holčička, člověk vlastně z ultrazvuku stoprocentní jistotu nemá.

Už jsem v prostorách porodnice. Začíná se mi svírat žaludek, jsem nervózní, trošku mě zachvacuje panika, klepu se. Co když se něco stane? Jak se budu po tom všem cítit? Nechají nás alespoň chvíli spolu? Co když Adélka nebude v pořádku? Měla jsem přece těhotenskou cukrovku a pozitivní triple test, amniocentézu jsem ale odmítla, vím, jak nespolehlivé tyhle testy jsou, navíc první genetický screening byl negativní a já tak nějak celou dobu cítila, že je všechno v pořádku…

Ztrácím jistotu

Teď ale svou jistotu ztrácím, najednou mám hlavu plnou negativních myšlenek. Nepřispívá k tomu ani okolní atmosféra – porodní asistentka začala s přípravou pozdě a teď už na ni tlačí ze sálu, ať svou práci zrychlí. Propadá panice, což se projevuje i na jejím výkonu – ne a ne mi najít žílu. Mám rozpíchané obě ruce. Dva z těch všech vpichů pořád krvácí, začíná se mi u nich dělat velká boule. Zavírám oči a snažím se na to všechno nemyslet. Za chvíli uvidím svou dceru, opakuji si pořád dokola.

Jsem v transu

Až teď mi dochází, že za mnou vůbec nepustili manžela. Když jdu na operační sál, slyším z dálky jeho hlas, ptá se, jestli mě ještě může vidět. Už to nejde, ležím na sále, přípravy pokračují. Zdraví mě moje paní doktorka, její slova „jdeme na to“ ale moc nevnímám. Připadám si jako v transu.

Náhle ucítím ostré bodnutí, škubání v břiše, nepříjemný tlak, přijde mi, že na mě někdo leží a strašnou vahou mi tlačí na břicho, špatně se mi dýchá, dávají mi kyslíkovou masku, vůbec se necítím dobře… ptám se, jestli je to normální. Ano, je, epidurál stoprocentní umrtvení nezajistí.

Kuňk!

No nevadí, nějak se Adélka ven dostat musí. Bude to trvat jen chvilku. Příjemná anestezioložka mě o všem informuje, říká, že už je vidět hlavička. Potom to jde rychle, najednou slyším pláč. No pláč, spíš jen takové kuňknutí. Začínám panikařit, dítě má přeci ihned začít brečet, jinak je něco špatně…. Už ji vidím, porodní asistentka mi ji na chvíli ukáže, je hlavou vzhůru, tak nějak divně fialová…

Nic si nepamatuji

Tak to je ten okamžik, který bych si měla zapamatovat na celý život. Po chvíli ale zjišťuji, že si nepamatuji vůbec nic, bylo to strašně rychlé. Znovu se snažím přehrát si i to málo, co si pamatuji – byla hrozně maličká, celá taková nafialovělá, nebrečela… moc na klidu mi to nepřidá. Všichni na porodním sále jsou ale klidní a dál si pokračují ve své práci. Snažím se proto také uklidnit. Zašívají mi ránu a gratulují. „Maminko, máte holčičku,“ jak skvěle ta věta zní.

Jsem máma!

Těšila jsem se na ni celých devět měsíců. A vlastně ještě déle, dávno předtím, než jsem vůbec byla těhotná. Jen pozvolna mi to dochází: tak já už nejsem jen dcera, sestra, neteř, vnučka, manželka… už jsem také maminka. A splnil se mi sen – opravdu máme holčičku!

Slzy se mi začínají koulet po tváři, brečím štěstím. Maminka, maminka, maminka, pořád dokola si to opakuji.

Uplyne pár minut a já vidím Adélku znovu. Je NÁDHERNÁ, celá zabalená, úplně jak malá larvička. Ještě je pokryta mázkem, omyjí ji až později, to proto, aby se lépe adaptovala.

Ahoj, Adélko!

„Adélko, tak se konečně vidíme, ahoj, já jsem tvoje maminka,“ říkám jí a polykám slzy. Má velké, široce rozevřené oči, upřeně se na mě dívá. Určitě poznala můj hlas, ví, kdo jsem… Obě ruce mám přivázané k podložce, kape mi do nich infuze, proto ji sestřička naklání k mému obličeji, abych jí mohla dát alespoň první pusu. Dlouho se ovšem neužijeme, Adélka musí do inkubátoru. Slzy se mi znovu kutálejí po tváři, chtěla bych ji vidět o něco déle a hlavně si ji pochovat… Nemůžu. Nevadí, za chvíli mi ji určitě zase přinesou. Tak takhle vypadá opravdové štěstí.

Zdravotní bratr mě odváží z operačního sálu, konečně vidím manžela. Pořád dokola se ptám, jestli je Adélka v pořádku. Ano, je v pořádku, jen se musí zahřát v inkubátoru. Spadl mi kámen ze srdce. Ne kámen, spíš šutr. Loučím se s manželem, vezou mě na JIPku.

Kde jsi, dítě?

Účinky epidurálu pomalu mizí, rána přichází k sobě. Je to strašná bolest. Vybavuji si věty těch, které mi říkaly, že díky císařskému řezu si porod velmi usnadním, protože nepocítím žádnou velkou bolest. Pche. Kdo nezažil, nepochopí.

Čtu si první gratulace, manžel mi popisuje, jak naše dcera vypadá. Posílá mi první fotky – tak to je ona, náš malý velký zázrak. Koukám na ty tři fotky znovu a znovu, jsem strašně moc šťastná. Jen kdyby mi ji už konečně přivezli… všichni z rodiny už Adélku dávno viděli a já, nejdůležitější osoba v jejím životě, jen těch pár minut na sále… Spolu se mnou leží na JIPce další dvě maminky, také po císařském řezu.

Žádné postižení!

Naléháme na sestřičky, aby už konečně zatelefonovaly na novorozenecké a zeptaly se, kdy nám ty naše ratolesti přivezou. Alespoň přichází paní doktorka, říká mi, že Adélka je zdravá a v pořádku – měla jen trošku problémy s adaptací, proto musela do inkubátoru. Ufff, takže žádné postižení, můj instinkt mě nezklamal, žádné následky z těhotenské cukrovky. Opravdu se mi ulevuje.

Je půl šesté, devět a půl hodiny po porodu, konečně jsem se svou dcerou. Ležím na zádech, jinak to nejde, sestřička mi ji pokládá na kraj postele. Snažím se ji pohladit, jde to ale hodně ztěžka, v obou rukách mám pořád infuze. Sestřička mi pomáhá, je moc milá, zkoušíme i první přiložení. Nedaří se. Nevadí, prý to půjde později. Adélka vůbec nepláče, zase se na mě upřeně kouká.

Štěstím brečím

Mluvím na ni, je tak strašně maličká a drobounká, má hrozně moc vlásků, husté řasy, velké hnědé oči, je jako panenka. Je zachumlaná v peřince, hladím ji po čelíčku, usmívám se na ni, zase štěstím brečím. Adélka usíná a já vidím, jak se spokojeně usmívá. První úsměv, zatím jen nevědomý, ale moc potěší. Znovu mě zaplavuje ten neuvěřitelný pocit štěstí a euforie. A znovu mi hlavou zní: teď už nejde jen o mě, o nás dva s manželem, teď už jde především o tenhle náš zázrak…

Sestřička odváží Adélku pryč, tak pa, ty můj poklade. Tentokrát mi už v hlavě zůstávají jasné vzpomínky, které si celou noc přehrávám pořád dokola, protože prášky na bolest vůbec nezabírají. Tak i já jsem konečně zažila to, co miliony žen přede mnou – tomu pocitu se nic nevyrovná, nedá se popsat, ten se prostě musí zažít.

Adélko, vítej na světě.

Klára