Děti dokážou odpustit všechno

Odpovědět dítěti – tak mu to příště vrať – asi není příliš výchovné?

To je nesmírně ošemetné téma. Agresivita v poslední době neuvěřitelně stoupá. Je to mimo jiné i důsledek toho, že jí lidé ustupují. Agresivitě je potřeba se bránit. Každý ale máme jiný způsob. Nesouhlasím s tím, že on po tobě kamenem a ty po něm chlebem. Vůbec ne. Chlebem ano, ale pořádně tvrdým (směje se). Toto je potřeba s dítětem probrat a snažit se mu každou jednotlivou situaci vysvětlit.

Vraťme se ještě ke třem rokům. Jak rozlišit, co je v rámci období vzdoru projevem osobnosti a co už je rozcapenost?

Osobnost poznáme podle toho, že dítě projevuje svůj zájem, ale neubližuje okolí. Kdežto rozcapené dítě sice zájem také projevuje, ale přitom ubližuje. Sourozencům, kopne do země, mrskne autíčkem do kouta.

Někdy i nám však ujedou nervy.

To je normální. Důležité je umět se dítěti omluvit. Děti dokážou odpustit všechno. Jen s jedinou věcí se nevyrovnají. S větou: ty ses neměl narodit! To je to nejhorší, co může slyšet. Z toho se nemusí dostat celý život.

Já sám, já sám – je to pro nás, rodiče, dobrá zpráva za všech okolností?

Já sám je velice dobré, protože se dítě učí samostatnosti, ale taky je dobré, abychom se v životě spálili. Sice – já sám – ale ono to třeba nejde. A to, že to nejde, naučí dítě požádat o pomoc. Někdy dítě o pomoc požádat neumí. Pak je dobré, aby tatínek nebo maminka přišli a tu pomoc mu nabídli: je v pořádku, že to chceš zkusit sám, mně taky ve třech letech s tím musela pomoci babička. Jinými slovy, nauč se o pomoc říct, my ti pomůžeme rádi.

Je vhodné při vztekání poodejít, než to přejde?

Když se dítě začne vztekat mezi lidmi, je to rodičům trapné, takže když poodejdou, dělají, že to dítě není jejich. Naopak, doporučuji vzít dítě za flígr, hodit do kočárku nebo přikurtovat do auta a klidně ten vztek chvilku vydržet. Aby bylo jasné, že vztekem si nic nevymůže. Někdy taky stačí mokrý kapesník na obličej, nemusíme malého vzteklouna hned sprchovat studenou vodou (směje se).

Někdy však na to není čas.

A to je ono. Rodiče by nikdy neměli mít na dítě málo času. Jakmile spěchám, jsem ve stresu, dítě to cítí a okamžitě zareaguje, jak nechceme. Každá matka ví, že je-li v pohodě, je v pohodě i její dítě.
Vidím to v obchodech, co všechno chtějí matky zvládnout. Doba je taková. Bylo by fajn, kdyby si mámy uvědomily – teď jsem tři roky na plný úvazek máma, tak budu svůj čas plánovat tak, abych měla půlhodinovou rezervu. Na všechno. A když nám ta půlhodina zbude, můžeme sbírat kamínky, jít do hracího koutku.

Někdy je to vztekání jen projevem únavy.

To je další věc. Někdy si maminy naplánují takový rozvrh dne, že dítě nemá prostor samo pro sebe. Chvilku, půl hodiny, hodinu, hrát si, jak ono samo chce. A ne mu neustále stanovovat program. Mám pocit, že některé děti jsou už odmalička přeprogramované. A vztekem může říkat – já nechci být v hypermarketu, protože ty jsi mě vytrhla od hraní si a já tady prostě nebudu!

Takže když dítě ponecháme samo sobě, neznamená to, že se mu málo věnujeme?

A copak my, dospěláci, nepotřebujeme někdy čas jenom pro sebe? Copak si někdy nedáme nohy na stůl, nedíváme se na naprostou stupidnost v televizi a nejsme blažení, že nikdo po nás nic nechce?

To je vlastně jednoduchý návod – posuzujme děti podle sebe, podle svých vlastních potřeb.

No jistě. To je nejjednodušší. Jako dospělá mám dospělácké potřeby, dítě je malé, má dětské potřeby, ale ve své podstatě je rozdíl mezi dospělým a dítětem pouze co do ceny a velikosti hraček. Nic jiného.