Jaký jste táta?

Ostatně, pro mámy to platí stejně – Cheryl Benardová a Edit Schlafferová ve své knize Matky dělají muže, píšou: „Matka – dělá všechno špatně, příliš mnoho anebo příliš málo miluje, je příliš silná anebo příliš slabá.“ Pojďme se tedy s trochou nadsázky podívat, jací tatínkové jsou k dispozici:

Věčně mladý pracant

Tento otcovský prototyp patří k téměř klasickým městským exemplářům. Má dobré pracovní místo, velmi slušné finanční zázemí a hezkou ženu. Děti má také hezké a rád se s nimi chlubí, ale ve skutečnosti na ně nemá dost času. Většinu ho tráví v práci, a když už přijde domů, chce mít „svůj klid“, protože on už většinu prospěšné činnosti odvedl (rozuměj: vydělal peníze). Má-li však takový táta čas a prostor na hru, dovede si to užít a děti ho většinou bezmezně milují. Uvnitř je totiž také dítětem, takže se dokáže přizpůsobit fantazii a přání svých potomků.

Táta mrzout

Táta mrzout měl možná také kdysi našlápnuto k tomu, aby se stal věčně mladým pracantem, ale něco na cestě životem nějak nevyšlo. Práci nemá špatnou, ale mohlo by to být lepší. Finance také nejsou úplně k zahození, ale na vyskakování to rozhodně není. A žena? Tak – každý se někdy pohádá… Táta mrzout je věčně nespokojený, zasmušilý až podmračený, lehce ukřivděný a stále mírně naštvaný muž. Když má dobrý den, dovede být milý, ale docela často si svou nespokojenost vylévá na dětech. Tak, jako mu není nic dobré okolo něj, včetně jeho samého, vidí i spoustu chyb na svých dětech a neváhá je kritizovat. Stačí se alespoň na chvíli vrátit do dětských let? Zkuste to, nebo vaše děti budou stejně mrzuté, pesimistické, negativistické a uzavřené do sebe.

Milující demokrat

Takoví tatínci často vychovají přiměřeně sebevědomé a šťastné bytosti. Není jim zatěžko být tátou, na svůj úděl si nestěžují a trávit čas s dětmi není pro ně nutné zlo. Nevadí jim dítě přebalit, vykoupat, zavést do školky, hrát si s ním. Ve výchově jsou demokratičtí, což znamená, že si na jednu stranu nenechají skákat po hlavě a důsledně stanovují hranice, ale na druhou stranu dítě zahrnují láskou a přízní. Děti se jim za takto bezpečně vymezené a definované prostředí odměňují tím, že bývají nezávislé, kamarádské vůči vrstevníkům a nemívají s rodiči problémy. Jsou většinou spokojené a úspěšné. Existují však dvě záludné variace, ke kterým může milující a demokraticky smýšlející táta sklouznout. Tou první je přílišná shovívavost, což v podstatě znamená neschopnost nastavit a udržet ve výchově pevné hranice. Druhou variací je přílišná hyperprotektivita, tedy nadměrná snaha dítě chránit a starat se o něj i ve chvílích, kdy už to nepotřebuje, nebo kdy je to přímo omezující. Hranice jsou příliš pevné a nedá se v nich svobodně nadechnout. 

Otec tyran

V tomto případě nemyslím skutečného tyrana, který dítěti jakýmkoli způsobem ubližuje, protože to už je kategorie mimo normu a nemá s otcovstvím nic společného. Mám na mysli otce autoritářského, který si vše vynucuje prostřednictvím příkazů a zákazů. Jsou to také tátové, kteří se potřebují pomocí dítěte prezentovat na veřejnosti, takže na malého tvorečka bezohledně nakládají všechny své ambice. Je asi zbytečné dodávat, že je to nejlepší cesta, jak svým dětem zničit život. Je zcela naivní a hloupé domnívat se, že tvrdým přístupem je možno vychovat tvrdé chlapy. Tyran z nich udělá spíše zakomplexované a vnitřně nejisté chlapáky. Stará pravda říká, že skutečné chlapy dělá mazlení.

Táta jak má být

Ptáte se, jaký to je otec? Takový může být každý z nás. Je to každý, kdo o sobě přemýšlí, je rád otcem a má rád svou ženu a své děti. Dělá chyby, pochopitelně! Někdy po nich chce málo, jindy zase moc. Někdy na děti nemá vůbec čas a někdy na ně nemá ani náladu a sílu. Své chyby záměrně neopakuje a přemýšlí o nich. To, co dítě skutečně poškozuje, jsou často se opakující křivdy, malé nespravedlnosti a drobná ublížení. Táta, jak má být, nechce ubližovat, i když se mu to občas podaří. Takový táta ví, že být tátou není vůbec jednoduché, ale neustále se o to snaží, protože mu to za to stojí. Možná proto, že mu jednou jeho vlastní otec kdysi řekl, že Pánbůh mu to všechno jednou vrátí na dětech. A ono už je to tady.

Jistý Augustin již ve čtvrtém století pravil: „Ponechej mi dítě do jeho pěti let, a bude mi patřit navždy!“ Pro rozvoj osobnosti dítěte je prvních několik let života skutečně rozhodujících. Neznamená to ale, že v pozdějším věku přestává být otcovská role důležitá. Pokud přivedeme na svět dítě, zůstáváme rodičem navždy.