Jak komunikovat s dětmi podle dětské psycholožky

Podle dětské psycholožky PhDr. Ilony Špaňhelové stačí dodržet pár jednoduchých zásad.

Děti potřebují konkrétní pokyny

Mluvme s dětmi, nemysleme si, že ví nebo tuší, co chceme. Buďme ve vztahu k nim konkrétní, neříkejme – udělej to – ale prosím, zvedni tu utěrku …

Nikdy nelžete a snažte se udržet klid

Mluvme s dětmi pravdivě. Ovšem přiměřeně podle jejich věku. Dítě se má dozvědět to, co ho zajímá, od rodiny. Informace o tom, jak se rodí děti, co je to smrt … Roste tak důvěra mezi rodiči a dítětem.

Máte vždy trpělivost mluvit s dítětem v klidu? Když vám občas ujedou nervy, dokážete se mu omluvit? A považujete to vůbec za užitečné?

Nestavte se proti dítěti v přesile

Mluvme s dětmi v poměru 1:1. Znamená to, že na dítě má reagovat vždy pouze jeden dospělý – ten, který s ním komunikaci začal. Když má např. otec s dítětem nějaký spor, má ho také dovést do konce. Matka by se mu do toho neměla „montovat“. Mohlo by se totiž stát – pokud budou rodiče v přesile – že se dítě „zabýčí“ a schválně pokyn dospělého neuposlechne.

Emoce jsou normální

Sdělujme dítěti pocity. Tak ho učíme, aby i ono samo umělo pocity sdělovat. Mnohdy totiž rodiče na svou špatnou náladu a nervozitu dítě neupozorní a to pak jejich podráždění nerozumí. Kdyby vědělo, že „maminku bolí hlava“, mohlo by zareagovat s větší citlivostí. Mohlo by i nějakým konkrétním skutkem pomoci daný pocit překonat.

Dítě má právo na názor

Naslouchejme dítěti, nechme ho domluvit. Mnohdy jsme jako rodiče roztržití, přetažení, dítě nenecháme domluvit, vpadneme mu do řeči, nenasloucháme mu. Jedině trpělivým nasloucháním roste mezi dítětem a rodiči vztah, důvěra.

Čtěte také:

• Proč zákazy prospívají dětské inteligenci
• Domluvte se s miminkem. Znakujte
• Líný rodič – šťastné dítě

Nestrašte druhým rodičem

Mluvme konkrétně o sobě. Já se zlobím, mně se to nelíbí. Nikoli: no, však až přijde tatínek, ten … to se nedělá … Když mluvíme v 1. osobě, dítě cítí, že se skutečně buduje vztah mezi ním a rodičem. Víc záleží na tom, aby věc napravil, dodělal … Kvůli sobě, kvůli rodiči i kvůli oběma.

Děti vnímají, co se doma děje

Nezatajujme před dětmi nepříjemné věci. Někdy rodič v dobré vůli uchránit dítě před problémy mu některé věci nesděluje – o nemoci, o sporech mezi rodiči … Dítě je však velmi pozorné. Z náznaku nebo výrazu ve tváři nebo z rozhovoru, o němž si rodič myslí, že jej dítě neslyší, dobře pozná, že se něco děje. Než dát prostor dětské fantazii je lépe přiměřeně dítěti říct, oč běží.

Dětský vzdor

Období vzdoru – období sebeuvědomění

Období vzdoru, lidově zvané také první puberta, může u dětí propuknout už kolem osmnáctého měsíce věku, ale nejčastěji přichází mezi druhými a třetími narozeninami. Dítě, které doposud bylo neoddělitelnou jednotkou se svou matkou, začíná objevovat samo sebe, svoje „já“.

Máte právo na chvilku klidu, požádejte o ni

Žádejme dítě o klid, o čas, o to, ať počká. Kolem druhého roku by dítě už mělo umět počkat. Rodič by mu měl jasně vymezený čas stanovit. Neříkat mu tedy – za chvilku ti s tím pomůžu, ale říct mu jasně – podívej, mám ještě kávu v hrníčku, až ji dopiji a nic v hrnku nebude, půjdu ti pomoct postavit věž z kostek.

Trvejte na tom, co jste řekli, ale nezapomeňte i pochválit

Buďme ve vztahu k dětem láskyplně pevní. Když tedy vydáme nějaký pokyn, pak ten pokyn platí. Dáváme tím dítěti určitou jistotu. Věci jsou tak a tak a na tom si trváme.

Chválíme dítě za konkrétní skutky. Konkrétní věc, kterou dítě udělá, která se mu podaří, vždy pochválíme. Pozitivním komplimentem dáváme dítěti najevo, že je skvělé, úžasné, věc se mu podařila. Tak pěstujeme dětské sebevědomí. A právě věk předškoláka je správná doba k tomu, abychom my rodiče vybudovali jeho základy.