Konzultace porodního plánu: Lékař rodí na zádech. Jak chce rodit Sophie?

Domluvily jsme se, že pojedeme spolu. Byla jsem ráda, že se podívám do porodnice, kde Sophie bude rodit, a že si vyzkouším, zda jsem schopná asertivní komunikace s lékařem. Ale přiznám se, že jsem se také trochu bála. Netušila, jsem, jakou reakci ve mně nemocniční prostředí vyvolá.

Cesta nám uběhla příjemně, přestože poněkud nervózní jsme byly obě. Gynekologická ambulance nás přivítala plnou čekárnou a dlouhou frontou na monitor. Naštěstí prozíravá Sophie s sebou vzala termosku s horkým pitím, a tak jsme si aspoň během čekání daly svačinku.

Rozhovor s porodníkem

Po natočení monitoru jsme se přesunuly do druhé čekárny a s porodním plánem připraveným v ruce si počkaly na povolení ke vstupu do ambulance. Ordinující lékař se jmenoval MUDr. Budka. Z nějakého důvodu nám to přišlo vtipné, a tak jsme se pubertálně pohihňávaly, zřejmě abychom zaplašily mírnou trému.

Na otázku, zda můžeme jít dovnitř společně, se sice sestřička tvářila poněkud překvapeně, vyhověla nám ale vcelku ochotně. Ani zmíněný doktor Budka v ordinaci neměl proti mé přítomnosti námitek. Prostudoval si Sophiinu anamnézu, dohodli se na dalším termínu poradny a pak nastala konečně chvíle na konzultaci Sophiiných představ o porodu.

„Z toho, co tu čtu,“ pronesl nakonec lékař, „v podstatě není nic, co by nebylo za určitých okolností realizovatelné.“

Zarazily mě ty „okolnosti“ a „podstaty“, a tak jsem se zeptala, co z navrhovaných věcí může být problém a co je na zdejším porodním sále samozřejmostí.

„Musíte si uvědomit,“ díval se na mě porodník s jistou nedůvěrou, jako by přemýšlel, jaká je moje kvalifikace mluvit mu do jeho profese, „že těhotenství po císařském řezu je rizikové a jako k takovému k němu musíme přistupovat. Navíc třeba co se týče porodní polohy, tak někteří moji kolegové sice umí rodit v alternativní poloze, ale já vám upřímně říkám, že sám umím rodit jen na zádech.“

Rodím jenom na zádech

Při pohledu na pana doktora, který podle mého hrubého odhadu váží výrazně přes sto kilogramů, se mi před očima mihla šílená představa, jak tento korpulentní pán rodí v poloze ležmo, s nohama zaklesnutýma na opěrkách porodnického lůžka. Nemůžu si pomoci, ale pokaždé, když slyším, jak nějaký porodník-muž tvrdí, že rodí děti, dělá se mi slabo. Možná to vypadá jako lpění na detailech, ale myslím, že jazyk odráží to, jak lidé vnímají skutečnost. Jak snadno dokážeme ignorovat fakt, že je to žena, matka, kdo rodí. A že všichni okolo jí s porodem můžou pomáhat, ale nikoliv porodit za ni. Dokud nikomu nebude připadat zvláštní, že lékař „porodil stovky dětí“, bude pro ženy obtížné vzít vlastní porody zpět do svých rukou…

Cítila jsem, jak mi po zádech líně stéká stružka potu a lechtá mě až mezi půlkami.

„Ale pokud žena vleže rodit nechce,“ připustil nakonec porodník, „tak ji pochopitelně nutit nemůžeme.“ Spiklenecky jsme na sebe se Sophií mrkly.

Nastřihnout, nebo natrhnout?

Dalším tématem byl nástřih hráze jako prevence porodního poranění. „Víte,“ vysvětloval MUDr. Budka pacientce vlídně, „každý vám řekne, že čistý řez je lepší než natržení. Každý, koho se zeptáte“.

„Každý?“ otázala jsem se nevinně a přihlížející lékařka (její jméno ani zařazení neznám, neboť se nám nepředstavila a v podstatě s námi nekomunikovala) mě probodla nesouhlasným pohledem. Obávám se, že mi na čele svítila nálepka „nebezpečný kverulant“.

Na Sophii, která byla od rána na nohou, bylo vidět, že se jí začíná v malé přetopené ordinaci dělat nevolno. Bylo tedy třeba rychle probrat zásadní body porodního plánu, abychom mohly včas odejít na čerstvý vzduch.

„A co se týče tišení bolesti,“ pokračoval lékař, „tak ještě sama uvidíte. Třeba nakonec budete za epidurál ráda. Porod prostě nejde naplánovat, každá žena ho prožívá jinak.“

Alespoň v tom jsme se shodli.

„Žádné zákroky, které děláme,“ ujišťoval nás lékař, „neprovádíme rutinně. Vždycky mají svoje opodstatnění.“

„A vždy je provádíte po informovaném souhlasu?“ ptala jsem se. „A všechny zákroky může žena odmítnout?“

„Pokud podepíše negativní revers…,“ rozhodil lékař rukama. „Ale nezapomínejte, že za průběh porodu právně zodpovídá lékař, a to i v případě, že porod vede porodní asistentka, třeba ta vaše soukromá, kterou si k porodu přivedete.“

„Nejsem zdravotník,“ vyvedla jsem ho z omylu. „Jsem doprovod k porodu.“

Zvládneme to? Zvládneme to!

„Uf,“ vydechla Sophie, sotva se v čekárně zhluboka nadechla a stejně zhluboka napila. „Tak to byla síla. Mají nás za alternativní matky, co si všechno načetly na internetu.“

„Tak doufej, že budeš mít u porodu někoho, kdo umí rodit v jiné poloze než vleže,“ neodolala jsem sarkastické poznámce a obě jsme se zasmály. V tu chvíli mi došlo, že být doprovodem k porodu nebude vůbec snadné. Ustojím nátlak zdravotníků? Zvládnu, když se budou tvářit, že jim překážím a že jim nemám do jejich práce co mluvit? A co hůř, zvládnu, když nebudou agresivní, ale naopak laskavě manipulativní? Dokážu ovládnout svůj vlastní strach z nemocničního prostředí? Budu Sophii vůbec k něčemu užitečná?

„Sáhni si,“ pobídla mě Sophie a položila mi ruku na břicho.

Moje dlaň se dotkla vybouleniny na Sophiině břiše. Ucítila jsem kopnutí. Bylo to, jako bychom si s miminkem plácly. Brala jsem to jako potvrzení, že to zvládneme. Sophie, miminko i já.